NOVÁ SÍŤ INFORMUJE (No. 39)

Město Jihlava má již druhým rokem mladou primátorku, dříve kulturní manažerku, Karolínu Koubovou. V dalším rozhovoru, ve kterém se věnujeme tématu komunikace mezi kulturními aktéry a zástupci veřejné správy, jsme se s Karolínou bavily o jejích zkušenostech z neziskového sektoru i z fungování ve veřejné správě. Od roku 2017 má Jihlava kulturní strategii, kterou Kateřina iniciovala a prosadila ještě z pozice radní města. Jak se daří strategii v Jihlavě naplňovat? A na co by se měla města při plánování a naplňování strategie zaměřit?

Co pro vás znamená kultura?

Sdílení a sdělení příběhů, sdílení zvyků – klidně jenom způsob podání kávy vyjadřuje určitou kulturu. Kultura je pro mě pojítko mezi lidmi, protože vypráví. A teď víc než kdy jindy, kdy jsme od sebe odříznutí a vyprávění příběhů naživo máme úplně omezené, cítím, jak moc je to pro člověka důležité. Kultura pro mě znamená vztahy: v každém příběhu je vztah, který se nějak vyvíjí, a já to jako divák pozoruji a přemýšlím, jak bych se v té které situaci zachovala já. Při pohledu na obraz v sobě pozoruji emoce, které se snažím popsat, stejně tak při poslechu hudby. Učí mě zaujímat postoje, způsob řešení konfliktu, když se mi umění nelíbí nebo se o něm s někým přu. Tříbí názory, učí mě argumentovat, což považuji za neskutečně důležité pro normální život. A proto je také kultura naprosto nezastupitelná disciplína v politice, protože město jsou přeci především vztahy, politika je o vyjednávání. Kultura dává mantinely a udává rytmus jednání, doma i v práci.

Jaký rozdíl vnímáte mezi tzv. zřizovaným a nezřizovaným nebo nezávislým sektorem kultury?

Pokud je pro mě kultura vyprávěním příběhů, tak u otázky zřizovatele jde o to, kdo ten příběh vypráví a jaké k tomu má motivace. Já jsem ve své profesi kulturní manažerky působila vždy v tom nezávislém sektoru, protože mi byl bližší způsob vyprávění, který tento sektor používá. Dramaturgie nezávislého studia se tvoří jinak než dramaturgie městského divadla, působí na ně odlišné vlivy a je třeba vyhovět jiným cílovým skupinám diváků. A zřizovaná kultura musí vyhovět samozřejmě svému chlebodárci, za to mívá jistější financování. Mrzí mě ten rozpor mezi oběma sektory, vnímám mezi nimi dlouholetý spor o finance, kdy velké kulturní domy čerpají značnou část rozpočtů a nezávislá scéna často živoří. Přitom tu nezávislou scénu považuji za naprosto zásadní pro rozvoj spolkové činnosti ve městech, protože energie lidí, kteří často bez jakýchkoli prostředků vytvoří umělecké dílo, dokáží ho opakovaně prezentovat, dokáží jenom proto, „aby šla večer opona nahoru“, cestovat přes půl republiky, aby byli večer na zkoušce, a potom jedou zase domů, to je prostě nenahraditelná aktivizace lidí. Kdokoli, kdo se ve svém volném čase věnuje umění, je pro mě soused – hrdina, protože zkrášluje svou činností místo, ve kterém žije. Samozřejmě, že nezávislá scéna není jenom o dobrovolnické činnosti, ale vzhledem k častému nedostatku financí nebo nejisté dotační politice tam prostě umělci často pracují „dnes zadarmo, zítra za peníze“. Kolikrát jsem zažila, že dotace na celoroční činnost dorazily v červnu… To se prostě na způsobu vyprávění vašich příběhů podepíše.

Co podle vás oba tyto sektory přináší pro rozvoj města?

Oba sektory jsou pro město nepostradatelné, oba mají na rozvoj města nepopíratelný vliv. Rozvoj města závisí na rozpočtu, rozpočet města záleží na tom, kolik trvale přihlášených osob ve městě žije,
a počet trvale přihlášených osob závisí na tom, jestli mají důvod ten trvalý pobyt ve městě mít. Přemýšleli jste o tom někdy takto? Co je důvodem změnit trvalé bydliště, mít ho tam, kde skutečně žijete? Musíte na úřad, možná budete mít vyšší poplatky za odpad a psa, možná tím ale získáte parkovací kartu… Co dál? Trvalý pobyt si nepřihlásíte, pokud k místu nemáte vztah. Pokud je to město, které vám dává jenom práci a bydlení, tak nemáte důvod. Vztah k místu nezískáte tím, že máte dobrý dojezd do školy a do práce, ten získáte tím, že vás město prostě baví, že se v něm cítíte dobře. A to neudělá žádný jiný sektor, než kultura, protože žádný jiný sektor prostě není vztahový. Nemluvím jenom o zábavě, o možnosti jít na koncert nebo do divadla. Mluvím o možnosti se setkat s přáteli, sdílet s nimi svoje radosti a trápení. I malé obce stavěly sokolovny, kde byla možnost společně cvičit anebo uspořádat ples, protože je to prostě důležité pro to, aby se lidi mezi sebou znali a měli se rádi. To dělá kultura. Ať je zřizovaná nebo nezávislá, kultura odbourává bariéry mezi lidmi, což je pro rozvoj města naprosto zásadní.

Máte zkušenost s prací jak v kulturní neziskové organizaci, tak s působením v politice a ovlivňování věcí z pozice primátorky města. Jak hodnotíte komunikaci mezi kulturním neziskovým sektorem
a zástupci města?


Je to jako kdyby každý mluvil jiným jazykem. A ono je to do určité míry logické. Role zástupců města je diametrálně odlišná než role kulturních aktérů. Zatímco město nastavuje systém, tak kulturní sektor pracuje s kreativitou. Město vytváří prostředí, kultura jej vyplňuje. Město kulturu poptává, kulturní sektor ji nabízí. Ať chceme nebo nechceme, je to prostě rozpor od začátku do konce, ale je to tak správně, protože ten rozpor je základem pro diskusi a tvorbu pro jednu i druhou stranu. Otázka ovšem je, jestli si to ty dvě strany uvědomují a jestli spolu chtějí do té diskuse vstoupit. Často se setkáváme s tím, že jsou obě strany zakopané ve svých pozicích a nechtějí se hnout ani o píď. Je třeba se na ten problém zkusit podívat i z pohledu toho druhého, pak se většinou podaří najít společná cesta.

Co byste doporučila kulturním neziskovým organizacím při komunikaci se zástupci samospráv?

Aby nezužovali kulturu jenom na akce. Kulturní program na léto není kultura celého města. Buďme sebevědomí v tom, co kultura pro město znamená, pochopme potřeby města a ukažme politikům, jaké benefity podpora kultury pro rozvoj města má. Důležité je také najít cestu ke společnému jazyku, protože jak už bylo řečeno, občas mluvíme o tom samém, ale nedorozumění pramení z toho, jak to říkáme. Ten základní rozpor mezi tím, co chce město, a co chce kulturní fronta, ten prostě neodmažeme. Pomůže ale najít jednoho politika, který dokáže rozumět vašemu jazyku, pochopí potřeby kulturního sektoru a pomůže se systémovou změnou. Takže když to shrnu – vědět s kým mluvíte (musí mít vliv), jak mluvíte (najít společnou řeč) a být dobře argumentačně připravený (kultura má přímý vliv na rozvoj města).

Město Jihlava má zpracovanou kulturní strategii, která ve městě funguje již pátým rokem. Jaké byly hlavní důvody, proč jste se rozhodli strategii zpracovat?

Stávající strategie končila a byla příležitost zpracovat novou. Vzala jsem si to jako radní za své a prosadila jsem, aby nebyla tvořena od stolu, ale participativně, aby nás procesem provedli lidé, kteří to umí. Myslím, že kolegové na začátku netušili, co všechno může takový dokument odstartovat, ale podařilo se je přesvědčit. Bylo k tomu dobré klima, v radě seděli kolegové, kteří věděli, že ten dokument potřebujeme, řešili jsme ale způsob zpracování. Že ale bude mít strategie vliv na územně analytické podklady a že dokument ovlivní způsob práce s veřejným prostorem ve městě, to je asi překvapilo. Dnes už vím, že v dobrém.

Co byste poradila nebo naopak před čím byste varovala město či kraj, které by se chystalo si vytvořit novou kulturní strategii?

Aby ji netvořilo od stolu. Jděte do terénu, zmapujte opravdu skutečnou situaci ve městě, mluvte s aktéry, kteří ovlivňují kulturu a spolkový život ve městě. Pracujte participativně, přizvěte opozici. Jinak nebude dokument braný jako obecně sdílený, nebude se s ním pracovat v dalším volebním období a zapadne.

Jaké jsou nástrahy následující po dokončení strategie? Jak funguje implementace v Jihlavě?

Strategie nastaví cíle, ty je potřeba rozepsat do opatření a opatření srovnat do akčního plánu na každý rok. Potřebujete člověka, který to bude mít na starosti, a to buď jako koordinátor nebo jako samotný zpracovatel. Není možné připravit sadu opatření a nevědět, kdo za ně zodpovídá, kdy to má být hotové, kolik to bude stát. V Jihlavě jsme teď trochu na mrtvém bodě, respektive v takovém mezičase. Jednak hledáme nového manažera této strategie, jednak vznikla nová příspěvková organizace pro kulturu a cestovní ruch, která převezme starost o uskutečnění části opatření, je třeba si vyjasnit, co zůstane na úřadě a co přejde do organizace. Takže teď hodnotíme, znovu strategicky plánujeme, přemýšlíme o tom, jaké dopady budou mít jednotlivé varianty řešení. Ale obecně mám velkou radost, protože vznik Brány Jihlavy, p. o., je z mého pohledu velkou příležitostí, jak dál rozvíjet kulturu a především cestovní ruch ve městě. Ze strategie jasně vyplynulo, že jsou některá opatření z pozice úřadu prostě neproveditelná, jsme opět u toho zmíněného rozporu. Úřad není kreativní, to není jeho úkol. Úřad zajišťuje prostředí, takže založil organizaci, která už kreativní být může a musí být. Těším se na to, jak se díky tomu město za pár let vyloupne. Cíle musí být velké.

Jak probíhá komunikace o kulturních strategiích na úrovni město vs. kraj a město vs. stát?

Strategie pro kulturu, volný čas a cestovní ruch ve městě Jihlava byla sestavována komunitním způsobem za aktivní účasti zástupců krajského úřadu Kraje Vysočina. Zástupci krajského úřadu patří do rozdělovníku kulturních aktérů, který využíváme k informování místních aktérů, svolávání schůzek a případně k dotazování lidí z terénu tak, aby byl i krajský úřad o aktivitách města informován. Jednotlivé dílčí aktivity (například projekt Jihlava vzdělává kulturou) komunikujeme s představiteli vedení kraje a s krajem zřizovanými organizacemi (Vysočina Education). Nyní věříme ve velmi vstřícnou komunikaci město – kraj, protože hejtmanem se stal bývalý dlouholetý člen i předseda Komise Rady města Jihlavy pro oblast kultury Vítězslav Schrek. Směrem ke státním organizacím využíváme hlavně přenosu informací zprostředkovaného spolkem Kreativní Česko. Aktivně se podílíme na sběru dat, osobně se účastníme schůzek a jedno ze setkání Kreativního Česka město Jihlava přímo hostilo. Prospěšným sdílením zkušeností a ověřováním správného směru je také zapojení do auditu udržitelného rozvoje, kde je kulturní život jedním ze samostatných témat a v němž město Jihlava v minulém roce obhájilo nejvyšší kategorii A.

Kdybyste měla tři přání, co byste si v rámci kulturního rozvoje města přála?

Kultura tvoří, to je její základ. Prvním přáním by bylo, aby byla tvořivost spojená s rozvojem města, aby se politika o tvořivost opírala, ne ji stavěla na poslední místo za ekonomiku a „cihly“. Druhým přáním by bylo, abychom začali kulturu chápat v širším kontextu, jako nástroj učení se diskuse, která snižuje kriminalitu a upevňuje demokratické postupy. Kultura nás učí pokoře, která by veřejnému životu velmi slušela. A třetí přání bude už ne tak vzletně směřovat k rozvoji naší nové organizace, Bráně Jihlavy. Moc bych si přála, abychom byli svědky rozvoje kultury a cestovního ruchu v Jihlavě, ruku v ruce s péčí o veřejný prostor a kreativním vzdělávání.